„Wintonovo dítě“ u nás ve škole

Beseda s pamětnicí z „Wintonových dětí“

Dne 8. června 2015 se v našem školním divadle konala beseda pro 8. a 9. ročníky s paní Zuzanou Marešovou, pamětnicí druhé světové války. Paní Marešová je jedno z tzv. Wintonových dětí.  Měla velké štěstí, protože byla v předposledním vlaku odvážejícím děti převážně židovského původu do Velké Británie. Následující vlak byl vrácen zpátky, jelikož začala válka. Pan Nicholas Winton takto zachránil 669 dětí. Sama si nedokážu představit sebe v podobné situaci. Myšlenka, že by se něco podobného mohlo opakovat, je děsivá. Dovolím si citovat paní Marešovou a doslova s ní souhlasím: „Kdyby začal další takovýto masakr, nikdo by to nepřežil díky moderní technice a sobectví lidí“. Paní Marešová se dodnes schází s dalšími sedmi českými „Wintonovými dětmi“, s kterými se snaží udržet humanitární poselství pana Wintona mezi lidmi. Jsem moc ráda, že navštívila i nás a patří jí za to naše díky!

Vendula Hrdličková, 8. B

 

Rozhovor s paní Zuzanou Marešovou

Wintonovo dítě na základní škole

V pondělí 8. června se na naší škole uskutečnila beseda s paní Zuzanou Marešovou. Té bylo sedm let, když ji rodiče posadili do vlaku a poslali ji do neznáma. Myslela si, že jede na výlet. Ale právě tento výlet jí zachránil život. Je totiž jednou z dětí, které zachránil sir Nicolas Winton.

Víte, jaká byla kritéria pro výběr dětí, které odjedou a které ne?

Niky vymyslel Československý výbor pro uprchlé děti. Tam nafotili naše fotky a poslali je do Anglie, kde byly vystaveny, a budoucí adoptivní rodiče si mohli vybírat. Ale přesně podle čeho se vybíralo, to nevím. Vím jen, že žádostí o transport bylo 2600 a povedlo se zachránit 669 dětí. Mně se dokonce stalo, že proti mně ve vlaku seděla holčička, která měla na krku cedulku s mým jménem. Až později jsem se dozvěděla, že se někde stala chyba a že kvůli mně měl vlak hodinu zpoždění, protože mě hledali.

Pamatujete si na ten den, když jste odjížděla?

To vůbec ne. Mně se vzpomínky na tu dobu ztratily. A vždycky vidím jen takový záblesk. Třeba v ten den si pamatuji pohled na peron. Nebo záblesk, jak nastupují němečtí vojáci do vlaku, kteří nám prohledávali kufry a strašili nás svými psy. Další záblesk je příjezd do Londýna. Ale souvislé vzpomínky mám, až co jsem byla starší.

V Anglii jste se dostala do aristokratické rodiny. Jaké to bylo?

Ta rodina byla velice bohatá. V jednom filmu Rosamunde Pilcher jsem dokonce poznala sídlo, ve kterém jsem bydlela. Po materiální stránce jsem měla všechno. Oblečení, jídlo. Měla jsem i vlastního koně, na kterém jsem jezdila. Ale za celá ta léta nebylo ani jedno pohlazení, ani jedno milé slovo. Ale nemyslete si, že to bylo jen vůči mně. To bylo i vůči vlastním dětem. To nebyla výchova, to byl dril.

Jak dlouho jste s nimi žila?

Dva a tři čtvrtě roku. Po půl roce mě sice přijeli navštívit moji rodiče, ale nemohli jsme si povídat. Já už neuměla česky a oni zas neuměli anglicky. Když jsem se pak vrátila k vlastní rodině, tatínek mě přihlásil do Československého internátu, abych se naučila znovu česky.

A se svojí rodinou jste stále zůstávali v Anglii?

Ano. Až do momentu, než otce znovu repatriovali, jelikož ho potřebovali, aby postavil v Neratovicích chemičku. Mohli jsme se vrátit prvním repatriačním vlakem zpět do Čech. To bylo 1. listopadu 1945.

Jaký pro Vás byl návrat?

(pousměje se) To bylo taky legrační, protože jsme jeli jako první vlak přes čerstvě postavený most nad Rýnem. Ale to nám řekli těsně před tím, než jsme na něj najeli. To jsme měli trošku strach. Pak jsme projížděli Norimberkem, který byl, až napár budov, srovnaný se zemí. A víte, co si pamatuju nejvíc? Pach mrtvol. Ten byl cítit všude ve vzduchu. To bylo strašný. No a pak si pamatuji příjezd na Hlavní nádraží, tenkrát Willsonovo, kde nás čekali z Červeného kříže a vítali nás párkem s hořčicí a houskami. A já se těch párků tolik přejedla, že je nemůžu jíst do teď.

Jak se Vám žilo po válce? Jak jste vnímala sovětskou okupaci?

Hrozně. Mého otce věznili, pustili ho domů de facto umřít. Zabili mi taky sestru. Byla nemocná a potřebovala dýchací masku, ale jednoho dne se vyboural nějaký komunistický herec. A oni vzali sestře tu masku a dali jí tomu herci. Já byla sedmnáct krát na výslechu. Za nějakou dobu mi přišel dopis, že moje dcera měla autonehodu a zemřela. Já byla v té době těhotná, ale tím šokem jsem potratila. Asi za čtrnáct dní jsem se dozvěděla, že to není pravda. Byla to pomsta za to, že jsem nechtěla při výsleších spolupracovat.

Setkala jste se osobně někdy s Nicolasem Wintonem?

Mockrát.

Jaké to pro Vás bylo? Jak na Vás působil?

On je ohromnej dědek (usměje se). To je báječný člověk. Je moudrý, laskavý a má fantastický smysl pro humor.

A jak probíhalo Vaše první setkání?

Poprvé jsme se potkali na švédském velvyslanectví. Přišla za mnou moje spolužačka z Anglie a povídá, pojď, já ti někoho představím. Vzala mě ke gauči, tam seděl takový růžový, udýchaný pán a ona říká, víš, tenhle pán ti zachránil život.  Bude to znít možná pateticky, ale z něj to dobro přímo čišelo.

Jste i nyní v kontaktu s ním nebo s dalšími dětmi, které on zachránil?

Ano, stýkáme se pravidelně. Ale už je nás bohužel méně a méně. Tady v Čechách je nás už jen sedm.

Co plánujete do budoucna?

Teď děláme jednu věc, nás sedm, co jsme tu zbyli. Vzali jsme si paní Olgu Menzlovou jako foundrasing company a dáváme dohromady peníze na památník našim rodičům, který chceme postavit do parku před Hlavní nádraží. My si totiž myslíme, že to, co udělal Niky, byl čin dobra, ale nebyl tím ohrožený. Kdežto naši rodiče nás pustili, aniž by věděli, jestli se ještě někdy uvidíme. To byla také největší lež, která se vlekla tím vlakem. Uvidíme se brzy. Přitom museli vědět, že to tak nebude.

(KŽ)